Historie šermu

Kořeny sportovního šermu sahají hluboko do minulosti. Nejstarší zmínky o šermu pocházejí už ze starověkého Egypta. V chrámu z 12. století před naším letopočtem archeologové nalezli malby, které zobrazují několik bojovníků, kteří před publikem šermují s rákosovými pruty a štíty. Pravděpodobně se jednalo buď o dvorskou zábavu nebo přípravu na válku. Šerm v různých variantách provozovaly i zcela jiné kultury, jako třeba Japonci nebo starověcí Číňané, ale moderní sportovní šerm vychází zcela z evropské tradice. Její začátky ve starověku představují především Řekové a Římané. Pro Řeky byl ale šerm mečem podružnou záležitostí, protože se zaměřovali především na boj s kopím. Šerm proto třeba ani nebyl zařazen na program původních olympijských her. Naopak pro Římany byl krátký meč gladius nejdůležitější zbraní a výcvik boje s ním a se štítem podstupovali všichni vojáci i mladí šlechtici. Samostatnou kapitolou byli gladiátoři, kteří na rozdíl od bitev bojovali jeden proti jednomu, což dávalo mnohem větší prostor pro využití šermířských technik. Ty vyučovali vůbec první šermířští mistři, takzvaní lanisté, což byli většinou vysloužilí vojáci nebo gladiátoři. Římané byli také prvními, kdo považovali bod za účinnější než sek. O této prastaré šermířské otázce se ale vedly spory až do novověku, kdy se seky zcela opustily, a kromě šavle platí v dnešním šermu už jen zásahy bodem.

Při zmínění středověkého šermu si asi představíte rytíře ve zbroji s těžkými meči, při jejichž soubojích rozhodovala fyzická síla. V bitevní vřavě to tak většinou opravdu bylo, ale při soubojovém šermu už bylo potřeba i ovládat různé techniky a triky. Meč získal ve středověku důležité postavení, protože se jednalo o univerzální zbraň, ale zároveň i o symbol společenského postavení, který až do pozdního středověku nemohl žádný prostý člověk nosit. Už ve středověku také především v Itálii a v Německu vznikaly první ručně psané a ilustrované učebnice šermu. V těchto knihách není šerm vnímán nejen jako příprava na bitvu, ale i jako jakési umění obrany a šermířské techniky, často propojené s filozofickými úvahami. Francouzský výraz pro šerm escrime původně vychází ze starofrancouzského výrazu pro obranu, podobně jako anglické fencing nebo německé fechten, která mají obě stejný původ jako moderní anglické slovo defence (obrana). Velký rozkvět šermu nastal v 15. století, kdy se v Německu začaly psát a později tisknout takzvané fechtbuchy, šermířské manuály. V Německu také vznikají šermířské cechy, které se věnovaly výuce šermu.

Soudní souboje či boje o čest známe už ze středověku, ale jejich obrovský rozvoj nastal v novověku. Duel se stal ve šlechtických kruzích hlavním prostředkem řešení sporů o čest. Většina soubojů se vedla ale jen do první krve, díky čemuž prý dodnes šermíři nosí bílé oblečení. Krev totiž byla na bílé dobře vidět a souboj mohl být včas ukončen.  V armádách byly po vynálezu palných zbraní těžkopádné meče a štíty nahrazeny lehčími kordy, což ale byly stále ještě sečné zbraně. Pro souboje byly kordy ještě zlehčeny a zúženy a nejdůležitějším se najednou stal hrot. Tím vznikl rapír, ze kterého pocházejí fleret i moderní kord. V této době také vznikají takzvané národní školy šermu, které se zaměřovaly různými směry. Ze začátku šerm rozvíjela hlavně italská škola, na kterou pak navázala francouzská škola, jejíž techniky tvoří základ moderního šermu.

Právě ve Francii byl v sedmnáctém století zaveden fleret jako lehká tréninková zbraň určena jen k bodání. Název fleret pochází ze slova fleur (květina), protože první chrániče ruky měly připomínat okvětní plátky. Flerety také měly tyčovou rukojeť, která se v podstatě užívá dodnes jako takzvané francouzské držení. Šerm fleretem se rychle rozšířil a krom přípravy na duely se stal i oblíbenou zábavou šlechty. Byla vytvořena přísná pravidla, která měla zamezit zraněním a zjednodušit vyhodnocení zásahů. Šermíři směli útočit jen na tělo, a to teprve tehdy, když sami odrazili útok soupeře. Tato dvě pravidla se v šermu fleretem a částečně i šavlí udržela dodnes. Jako soubojová zbraň v novověku sloužil především kratší bodný kordík.

V polovině 18. století byla zavedena drátěná maska, což šerm udělalo bezpečnějším a rychlejším. V 19. století začali mladí šermíři hledat cestu, jak odstranit umělá pravidla fleretu a přiblížit se reálnému souboji, ale zároveň předejít zranění. Začali proto používat více ochranného oblečení a kvůli ochraně ruky rozšířili mělkou číšku (ochranu ruky) fleretu, čímž vznikl těžší kord. Šavle na rozdíl od kordu a fleretu vznikla z jezdeckých šavlí a palašů. Kromě výcviku budoucích jezdců se šavle velmi často používala i k soubojům, protože seky šavlí způsobovaly méně smrtelných zranění než probodnutí kordíkem nebo rapírem.  Jako součást sportovního šermu se šavle prosadila až v druhé polovině 19. století v Itálii, odkud se rozšířila do zbytku světa.

Šerm fleretem a šavlí byl zařazen do programu prvních olympijských her roku 1896 v Athénách, přičemž kord se připojil jen o čtyř roky později. Jednalo se jen o mužské soutěže jednotlivců, ale v průběhu dvacátého století se postupně přidávaly i ženské soutěže a soutěže družstev. O zásazích rozhodovali na prvních olympijských hrách rozhodčí, kteří se ale museli často spoléhat na čestné slovo závodníků. Kvůli sporům ohledně pravidel byla roku 1913 založena mezinárodní šermířské federace FIE, která má dodnes rozhodující slovo ohledně všech tří zbraní. U založení FIE byli i zástupci dvou tehdy existujících českých šermířských klubů: Českého šermířského klubu a Českého šermířského klubu Riegel. Tyto dva kluby také v prosinci 1913 založily Český šermířský svaz, který byl i přes protesty Rakušanů a Maďarů přijet za řádného člena FIE.

Přelomovým se pro sportovní šerm stalo zavedení elektrické signalizace, které umožnilo přesně určit, kdo dal první zásah. První elektrifikovanou zbraní byl roku 1936 kord, což způsobilo obrovskou popularitu a rozvoj této zbraně, kterou používáme i my v Teplicích.